Will Eifell, písničkář

Sdílejte

Will Eifell je mladý písničkář z Ústí nad Labem. Pět let vystupuje sám s kytarou nebo s kapelami v různém složení. Před rokem vydal autorské album, které nahrál doma. Organizuje večery Open Mic nad Labem. Stále častěji vyjíždí koncertovat za hranice Severních Čech, setkat se s ním můžete v klubech a na malých festivalech. Přečtěte si rozhovor, který vzešel z několika setkání na hudebních křižovatkách.

Cédéčko jsem si nahrál sám

V loňském roce jsi vydal CD Mezi hrdiny a sny. Jak se daří cédéčku a písničkám rok po vydání? Jaké jsou ohlasy a jaký je zájem?

Po třinácti měsících je prodané skoro vše, co jsem nechával vyrobit, což je něco málo přes sto kusů. Taky vím o nějakých staženích na mém Bandcampu. Nějaké posluchače si cédéčko určitě našlo, vím i o lidech, co si ho rádi pustí znovu. A to mě těší! Jinak naživo z těch sedmi písniček hraju většinou tak dvě až tři; Vlci, Jenom tráva a Není.

Album jsi nahrával sám doma. Jak to probíhalo? Skutečně sis vystačil sám, se vším tím zvučením, mixováním, vypalováním, atd.?

Jediné, co jsem nedělal já, bylo vypalování, potisk a výroba obalu. To dělala firma DSG. Ještě vlastně fotky na obalu jsou původně od Markéty Petříčkové a s grafikou mi pomáhala má tehdejší přítelkyně. Jinak co se týče hudby, všech nástrojů a mixu, jsem si dělal všechno sám.

Je to zajímavá zkušenost. Neběží vám žádný taxametr, takže můžete být svými pány. Pracovat kdy chcete. Tím, že jsem k tomu nepustil nikoho jiného než sebe, je ta deska stoprocentní já a to mě na ní baví. Na druhou stranu určitě chybí dohled, zkušenosti a hlavně odstup někoho zvenčí.

Můžeš uvést nějaké podrobnosti, které by třeba inspirovaly další písničkáře?

Dělal jsem to všechno hodně laicky a neumětelsky, tak si netroufám rozdávat rozumy. Ať si každý najde, co mu vyhovuje a toho se drží. Můžu jenom říct, že jsem nahrával přes Maca, používal program Logic studio, zvukovou kartu MOTU UltraLite-mk3 Hybrid a mix Behringer Xenyx x1222.

Co kvalita výsledné nahrávky? Je doma natočené album stejně kvalitní, jako z profesionálního studia? Má parametry, které budou stačit například do rádia?

Rozhodně ne. Ale mně popravdě ani nešlo o to, aby to hrálo jako z partesu. Chtěl jsem osobitou špinavou, zemitou desku. To se mi snad povedlo. To, že to není úplně high-tech-hifi, jsou pro mě povolený ztráty. Zkreslenej, chrčivej, praskající lo-fi zvuk byl umělecký záměr. Něco z desky se mihlo na pár internetových rádiích, taky něco zaznělo v pořadu Inclubátor na Rádiu 1, ale že bych byl interpret, kterého hrají rádia, to se říci nedá.

Kde se dá CD koupit?

Na koncertech, případně domluvou přes email. Ale v tuto chvíli je vyprodané a případný dotisk si musím ještě promyslet. Rozhodně je zdarma k poslechu na internetu, stejně jako předchozí EP V Kapce.

Chystáš v blízké době nějaké další album?

Nad novou deskou přemýšlím už od chvíle, kdy Mezi hrdiny a sny vyšlo. Postupně mi přibývá materiál, ale nikam nespěchám. Chci, aby to byla ta nejlepší deska, jakou zvládnu nahrát. Nechávám to zrát. Chci víc experimentovat s procesem tvorby písní, mám v plánu změnit své zavedené postupy a vymáčknout tím ze sebe třeba mnohem víc. Rád bych měl novou desku příští rok, ale uvidíme. Je to taky otázka financí.

 

Koncertů je čím dál víc

Koncertuješ hodně? Domlouváš si koncerty sám nebo dostáváš pozvání?

Mám za cíl hrát alespoň třicet koncertů ročně, což se mi relativně daří. Většinu si domlouvám sám, ale je častější a častější, že bývám pozván. To je vždycky mnohem příjemnější a navíc je to znamení, že někdo má o moje písničky zájem.

Máš nějaký postup, jak koncerty domlouváš? Máš své podmínky, požadavky na finance, aparaturu, propagaci?

Snažím se vše domluvit, abych na tom neprodělával. Jinak žádný speciální požadavky nemám. Aparaturu většinou na místě mají. Občas si vozím svou vlastní. Akustickému hraní jsem se dlouhou dobu bránil, nebyl jsem si v něm jistý. Až mi jednou při koncertě v Hradci Králové nic jiného nezbylo a já zjistil, že to vlastně taky má své kouzlo.

Sleduješ u sebe nějaký posun v kvalitě veřejného vystupování? Míváš trému, zpětnou vazbu?

Začal jsem hrát před pěti lety, v osmnácti. Bez vývoje by bylo něco špatně. Přijde mi, že v poslední době to jde správným směrem, koncerty jsou lepší a lepší, lidi víc reagují, víc poslouchají i tleskají a z toho mám dobrý pocit. Ale není to jenom o kvalitě tvorby. Můj život se vyvíjí, stejně jako já sám. To má vliv na texty, příběhy i rozpoložení mých písní.

Kdo jsou tví fanoušci?

To by mě taky zajímalo 🙂 Většinou bych řekl, že to jsou lidi, kteří to cítí podobně jako já a umějí se se mnou ztotožnit.

 

Fenomén jménem Open Mic

Po nějaké pauze jsi opět začal organizovat večery Open Mic v Ústí nad Labem. Co tě k tomu nakoplo?

Přemýšlel jsem nad akcemi, kterými bych mohl a chtěl obohatit sebe i své okolí a vzpomněl jsem si na Open Mic v ústeckém klubu Mumie, který jsem před pár roky pořadatelsky převzal po Martinu Palasčákovi, baskytaristovi Houpacích Koní. Mumii ale potom zavřeli a Open Mic skončil. Teď po nějakém čase jsem dostal chuť rozjet to znovu, klidně jenom čtyřikrát do roka a pokaždé na jiném místě. Tak vznikl Open Mic nad Labem.

Místa konání jsou už daná? Kam přesně se můžeme vypravit na Open Mic nad Labem?

Místa budou odtajněná postupně. Mám několik vytipovaných míst, pracuju na tom.

Je ze strany vystupujících v Ústí zájem? Přijedou i z větší dálky?

První večer se mi mrknutím oka zaplnil vystupujícími ze zbytku republiky, takže jsem to po Ústí kvůli kapacitě ani moc neroztruboval. Ale ještě z časů Open Mic v Mumii vím, že to s těmi ústeckými vystupujícími bývalo všelijaké. Oni tu někde jsou, ale moc se neukazujou. Nebo aspoň mě osobně to tak přijde.

Sám jsi jako písničkář vystupoval na několika scénách Open Mic. Máš to spojené s nějakým silným zážitkem?

Vystupoval jsem asi na sedmi osmi večerech Open Mic. Na některých vícekrát. Hodně rád vzpomínám na Open Mic Potrvá v prosinci 2015, kde jsem zaujal Jana Buriana, který si mě následně pozval jako hosta na své Osamělé písničkáře. Výborný večer byl taky OPEN-MIC.cz v kavárně U Božího mlýna letos v lednu. To byl asi jeden úplně nejlepších Open Mic večerů, co jsem zažil.

Přineslo ti účinkování na Open Mic nějakou novou příležitost, užitečný kontakt?

Těch zkušeností i kontaktů je strašně moc. Poznal jsem na Open Mic spoustu skvělých muzikantů, hodně milých lidí a díky novým setkáním jsem si zahrál na spoustě dalších akcí. Rozhodně bych Open Mic doporučil všem písničkářům. Pro diváka a posluchače jsou to večery s osobitým kouzlem, intenzivní dávka soukromých světů obyčejně neobyčejných lidí.

A co jiné scény, kde se ti nejlíp hrálo a co bys doporučil písničkářům?

V Praze to mám nejradši mezi Osamělými písničkáři v Kaštanu. Doma v Ústí miluji čajovnu U Vysmátý žáby a kinosál kavárny Fokus Kafe, na obou místech jsem i křtil desky.

 

Inspirace na každý nádech

Co tě inspiruje?

Snažím se nemít zavřené oči, vnímat vše kolem sebe i v sobě, koukat na filmy, číst knížky a básně, poslouchat hudbu. Snažím se přemýšlet nad vším kolem, vstřebávat podněty. Je to jako s míčky ve sportce, vhodíš jich do misky sto a při losování ti nějakej z nich vyskočí.

Kde se podle tebe berou nápady?

Chodí odněkud shora, lítají ve vzduchu.

Jak vypadá tvůj proces tvoření?

Většinou jenom tak improvizuju, hraju na kytaru různé melodie, harmonie, sledy akordů. A když mě k tomu napadnou slova, tak je začnu do té improvizace vkládat. Někdy z toho nic není, někdy se narodí nová píseň. Nejradši mám, když se mi povede napsat celou píseň najednou. Je to nejvíc spontánní a upřímný.

Píšeš jen písně nebo třeba i básně, prózu, jinou formu?

Píšu hlavně písně a básně. Kromě toho mám v šuplíku jednu divadelní hru a dvě jednoaktovky. Po dlouhé době píšu znovu povídky. Teď mám zrovna rozepsanou jednu o panu F, který vystoupil na křižovatce z auta a šel si koupit tři kopečky zmrzliny, což rozpoutá naprosto ztřeštěné, až absurdní malé dobrodružství.

Bude někde k přečtení?

Kdo o ní projeví zájem, tomu ji rád pošlu. Možná ji vyvěsím na internet. Jednou bych rád vydal knížku, ale prioritou je pro mě v tuhle chvíli hudba a tam směřuji síly i finance.

Máš nějaké své vzory a idoly mezi hudebníky a spisovateli?

Těch je! Dylan pro všechny jeho písně, proměny, experimentování i obyčejné písničkaření, Václav Hrabě pro krásné básně, William Saroyan pro svou nekonečnou radost ze života, která je cítit z každé řádky jeho knížek. Taky mám rád Márdiho, Jirku Imlaufa, Petra Fialu a Jaromíra Švejdíka pro jejich texty a způsob jakým je vypráví.

Co čteš?

Mám rád již zmíněného Saroyana, jeho knížka Tracyho tygr je pro mě naprosto srdcovou záležitostí. Baví mě Boris Vian, Haruki Murakami, Václav Havel, Eugéne Ionesco, Jaroslav Rudiš… Je toho moc, nejde všechny vyjmenovat. Teď zrovna jsem dočetl knížku Kočičí host od jednoho japonského spisovatele. Je o manželském páru, který každý den pozoruje sousedovic kočku a ta se nenápadným milým způsobem vlastně stane naprosto běžnou součástí jejich zranitelného světa. A na nočním stolku se už na mě těší povídky od J. D. Sallingera.

Co se ti v životě nejvíc povedlo?

Jedna slečna mi řekla, že díky mě zjistila, co je skutečně smyslem života. A toho si vážím a taky tuším, že se mi už asi nikdy nic víc nepovede…

 

Poslouchá svět písničkáře?

Jak se díváš na současnou situaci v politice, kultuře, společnosti? 

Líbí se mi myšlenka, že Václav Havel zemřel jenom proto, aby nám to teď tady na zemi psal, protože to, co se tu občas děje je krásný absurdní divadlo. Já si myslím, že nejtěžší doba vždycky bude ta, kterou lidé zrovna žijí a ta, co už přežili, se bude jevit do jisté míry jako idylická. To máš jako se zlomenou rukou, která bolí jenom, když je zlomená, ale po roce už ti ta bolest zpětně nepřijde tak strašná.

Máš touhu to svou tvorbou komentovat svět?

Ano i ne. Nemám potřebu mít za každou cenu písně, co něco komentujou. Nejvíc píšu o tom, čeho jsem zrovna plný, a když mě štvou lidi, doba nebo svět, tak se to projeví.

Má podle tebe smysl snažit se ovlivnit stav společnosti hudbou?

Dylan řekl, že jeden člověk s kytarou může z pódia smést i celou armádu. Já s ním do jisté míry souhlasím. Písničkář může lidi ovlivnit, nasměrovat je ke změně, ale v konečné fázi to jsou vždycky jenom lidi, kdo tu změnu může udělat. Smysl to určitě má, ale skutečnost není tak romantická, jako když se píše píseň na papír.

Co je dnes tím nejsilnějším kanálem, který zasáhne nejvíc lidí nejsilněji?

Věřím v sílu médií, i když dneska množství a dostupnost informací je na úkor věrohodnosti. Nejsilnějším kanálem by mohlo být, kdyby lidi vyšli z domovů a začali si spolu zase povídat. Bez novin, bez rádia, bez internetu.

 

Kam spěje folk?

Co je podle tebe obecně nejdůležitější pro písničkáře?

Mít co říct, být autentický, mít charisma, být originální, mít štěstí.

Co dnešním českým písničkářům nejvíce chybí?

Podle mě chybí především naslouchavé publikum. Doba je neskutečně splašená a je čím dál tím víc těžší se v ní zastavit a jenom poslouchat příběhy.

Kam spěje folk?

Folk nemá takovou pozici, jakou měl před revolucí, ale rozhodně není mrtvej, spíš se drží tiše stranou. Proniknou k němu jen ti, co ho skutečně ocení. Přitom se folk dál přirozeně vyvíjí. Není dnes už žánrově spojen s country a trampskou škatulkou. Žánrových podkategorií je strašně moc od západního písničkářství, přes to „tradiční čundrácké“ až třeba po ruskou školu. Dnešní folk je ovlivněný jinými styly, škatulka je mnohem širší a ohebnější a můžou do ní spadat třeba i alternativnější Kittchen, Kieslowski a další.

Co bys chtěl ještě říct na závěr?

Moc děkuji za tento rozhovor. Rád bych vás pozval na můj profil na Bandzone, na Facebook a hlavně na moje koncerty. Držím palce infolku.

 

S Willem Eifellem si povídal Jan Ostrov.

Použité fotografie jsou z archivu Willa Eifella.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

X

Pin It on Pinterest

X