Jiří Charvát o své knize a o psaní. A také o slamu, síle slova a tripu do světa za zrcadlem

Sdílejte

Jiří Charvát je dvojnásobný mistr České republiky ve Slam poetry. Jeho blog byl nominován na cenu Magnesia Litera 2017. Na kontě má čerstvě vydanou knihu Eskejp. Je copywriter, básník, scénárista, performer. Jeho současnou výzvou je Stand Up, improvizační divadlo a hledání obrysů vědomí. Setkali jsme se začátkem května v relaxačním podkroví v budově Seznamu. Mluvili jsme o jeho nové knize, živém vystupování, improvizaci, o psaní a osobních výzvách. A také o inspiraci, o psychotropním zážitku, o magii tvoření, spiritualitě a síle slova.

Kniha

Jak se daří knize? Máš vyprodáno?

Na pár dní se kniha zařadila mezi nejprodávanější knihy. Chystá se recenze na Novinkách a v Reflexu, takže o knize bude ještě slyšet. Začíná šuškanda, na kterou hodně spoléhám. Píšou mi lidi, kteří jsou nadšeni, dostávám i zprávy jako „ještě jsem tu knížku ani neotevřel a už mi zajistila rande se slečnou z knihkupectví“. Reakce lidí jsou hezký, lidi jsou dojatý, rozesmátý. To je nejlepší reklama. Náklad je 2000 kusů a tajně doufám v dotisk.

Kdo si kupuje tvoji knihu? Jsou to fanoušci z Facebooku, blogosféry a Slam poetry nebo ji objevují i lidé mimo tyhle kruhy?

Největší publicitu mi zajistila moje videa ze Slam poetry, zejména dvě – Manuál k zbláznění a Co vidíš, když zavřeš oči. Začali se nabalovat lidi, kteří přemýšlejí o vědomí, o existenci, jako co se to tady děje, o co sakra jde, kde to jsme. Takhle vznikla moje čtenářská základna.

Propaguješ knihu sám nebo běží i reklama ze strany vydavatelství? A jak těžký je vydat dnes knihu?

Vydavatel Zdenko Pavelka je známý ve spisovatelských kruzích, je ve spojení s médii, takže jeho osoba má velkou váhu. Ale mám pocit, že to hlavní se děje hlavně přes Facebook. Kniha vznikla původně jako blog. První zadání bylo takové, že jeden energetický nápoj chtěl blog na podporu prodeje pití. Zanedlouho přestali mít zájem, tak jsem si říkal aha, tak to je v čudu, protože mě motivovalo, že mi za to platili. Oslovil jsem napřímo čtenáře, jestli by mi přispěli oni přes crowfundingovou platformu Patreon, kde mají platby charakter nikoli jednorázové podpory, ale soustavné. Tam si lze nakliknout, kolik jsi ochoten dát za jednu epizodu. Ukázalo se, že lidi (bylo jich asi 30) jsou ochotni dát dohromady víc než původně zadavatel energy drinku. Díky nim jsem v tom pokračoval. Já potřebuju dedlajny i tu odměnu. Napsat epizodu mi zabere třeba víkend, a abych se tomu mohl věnovat, potřebuju to pokrýt i finančně. Díky těmto lidem knížka vznikla a oni ji ode mne dostali zdarma. Ještě než byl celý obsah knihy napsaný, udělal jsem kobercový nálet na nakladatelství.

Knihu vydat těžké je. Těch rukopisů chodí do nakladatelství tolik, že nemají čas tomu věnovat tolik pozornosti a rozpoznat kvalitu. A co to vůbec dneska je kvalita? Na něco posvítí reflektor, lidi to najednou znají a chtějí to, přestože se najde spousta neznámých věcí lepší kvality.

 Obešel jsi vydavatelství osobně?

Posílal jsem vydavatelstvím nedokončenou knihu emailem a všichni mě poslali někam. Odpověď byla NE. Nejhezčí a nejkonstruktivnější odmítnutí se mi dostalo od zmíněného Zdenko Pavelky, který mi napsal, že tam chybí výrazná ženská postava na výši, s kterou se ztotožní čtenářky, protože devět z deseti knih kupují ženy. V knize se sice vyskytuje ženská postava, ale asi není moc na výši. Kniha tenkrát ještě nebyla hotová, ale Zdenko Pavelka se mi za rok ozval znovu, jestli už mám dopsáno a jestli knihu nechci vydat. Já jsem ji zrovna měl hotovou a přemýšlel jsem o vydání samonákladem. Vydání jsem tedy svěřil jemu.

Jak si na tebe vzpomněl po takové době?

Možná je to přesně, jak říká Coelho: „Když něco chceš, tak se celý vesmír spojí, aby ti pomohl.“
Měl každopádně dobrý čuch, protože jsem byl následně nominován na cenu Magnesia Litera za blog roku. Den po nominaci mi najednou psal Albatros, že by knihu chtěli vydat.  Předtím samozřejmě zájem neměli. Zůstal jsem s tím, kdo mi věřil i bez potenciálních vavřínů.

Co ti přineslo za tvoji dosavadní dráhu nejvíc slávy, fanoušků a zájmu. Je to Slam poetry, přišel, viděl, zvítězil?

Slam poetry je soutěž v živém přednesu poezie. Vystupující má k dispozici krátký omezený čas a snaží zaujmout publikum, které ho hodnotí.
Ano, určitě mi pomohly ty dva tituly a hlavně virální videa, protože dneska se nic nešíří líp než video. Lidi obecně nečtou, fungují pohyblivé obrázky. Přestože slam pro mě není to hlavní, hodně mi pomáhá. Lidi mě mají možnost poznat a dozvědět se, kdo stojí za knihou.

Co se ti povedlo nejvíc bez ohledu na ohlas, úspěch, výdělek? Co je tvým vnitřním tichým vítězstvím?

Určitě je to knížka. To beru jako největší metu. To jsem chtěl odmalička a je to hrozně hezký pocit.

Jaká bude příští kniha? Máš něco načatého, nebo připraveného v hlavě?

To právě teď řeším. Pro mě je to velká výzva. Můj nakladatel chce, abych vydal román, klidně třeba jenom sto stránkový, klidně třikrát menší než Eskejp. To ale chce hroznou vytrvalost, kterou v sobě pořád hledám. Napsat Eskejp bylo jednoduchý, protože jsem pouštěl ven jednu epizodu za druhou, vždycky mě poplácali po zádech. Ale představa, že se někam zavřu a píšu sto stránek, aniž bych cítil jakoukoli reakci, to mi přijde v tuhle chvíli děsivý.

Vyšla ti kniha, jezdíš po česku po slamových scénách, máš hodně živých vystoupení. Co osobní tvůrčí svoboda? Připadáš si svobodný, spokojený, co se týče svých tvůrčích aktivit? Nebo cítíš, že bys šel radši jinudy, že se musíš přizpůsobovat nějakým očekáváním?

Slam mi poskytuje to, co se mi líbí nejvíc: neohraničenost. Přijdeš na scénu a vymezený čas si můžeš dělat, co chceš. To je pro mě úplně to nejlepší. Nemusí se to rýmovat, nemusí to zapadat do nějaké škatulky, žánru, formy. Slam je těžké definovat. Kdyby tam přišla uklízečka a začala nadávat lidem, tak nikdo nemůže říct, že to nebyl slam. A to je skvělý. Není žádný omezení. V tomhle ohledu si nemůžu stěžovat. A s tou prózou je to stejný. Co chci říct, to řeknu.
Pak jsou jiný žánry, třeba Stand Up nebo psaní scénáře pro ČT Déčko, který mají více pravidel. Pořád ale mám prostor a možnost říkat to, co chci.

Živí tě dneska ještě zaměstnání v Seznamu nebo už vlastní psaní a vystupování? Mění se nějak proporce?

Rozhodně mě živí Seznam. Bojím se, že psaní tolik nepůjde, když ho zatížím tím, že mě to má živit. Stává se, že někdo odejde z práce a od toho dne už nenapíše ani jedno slovo. Já jsem jednoho dne dal v Seznamu úplnou výpověď, pak jsem byl ale přemluven, takže jsem zůstal na tři dny v týdnu. Zpětně viděno – jsem rád.  Když si představím, jak jsem opravdu celý týden doma a píšu svoje příběhy…

…a jseš svobodnej…

…Jo přesně, a osamělej. Teď se mi to hrozně líbí. Půlku týdne jsem v Seznamu, což rychle uteče. Zásadní význam mají kontakty s lidmi a stabilní zdroj příjmu. V té druhé půlce mám kontakt sám se sebou, vnitřní zápas a seberealizaci.

 

Psaní

Vyšla ti kniha. Už je pro tebe psaní řemeslo? Víš, co chceš napsat, víš přesně jak na to – anebo ještě tápeš, hledáš, experimentuješ?

Kéž by to bylo řemeslo. Já pořád při tvorbě zažívám intenzivní úzkost, vyhýbám se tomu a to je vlastně největší boj, který řeším. Říká se, že jsou spisovatelé architekti, který dopředu vědí, co chtěj napsat a jen to vyplňují a pak jsou zahradníci, který napíšou větu, zalejí to, a sledují, kam se to vyvine. A to jsem já.

Moje próza je intenzivně humorná, poezie jak kdy. Ten humor mě postupně dovede k příběhu, který většinou nevím dopředu. Prázdný papír nebo prázdný monitor a blikající kurzor, to je moje noční můra. Tomu se dokážu vyhýbat dlouhý dny. Většinou mám radost z výsledku a ne tolik z procesu tvoření. Říká se, že máš v sobě tvůrce a kritika.  Tvůrce je ten, kdo musí svobodně něco vyplivnout a kritik má přijít až potom a  učesat to.  Nesmíš je tam mít najednou, jinak to drhne a to je podle mě můj problém. A taky to, že kladu rovnítko mezi sebe a svoji práci, jakoby moji hodnotu určovalo psaní. Před tím papírem je v ohrožení moje hodnota jako člověka. A to je blbý.

Na druhou stranu, psaní nemá být jednoduchý. Hemingway tvrdí: „Sedni si k psacímu stroji a začni krvácet.“ Když se mi to přehoupne do stavu flow, a najednou se děj rozběhne sám, postavy začnou mezi sebou jednat a už je to super.

Chystáš se vydat taky svoje básně?

Vydat básně mě napadlo, ale mám pocit, že poezii nikdo nekupuje.

 

Naživo

Píšeš už dlouho. Jak dlouho vystupuješ veřejně & živě?

V roce 2008 jsem viděl vítěze Slam poetry a řekl jsem si, že to nebylo moc dobrý, že bych to zvládl taky. A měl jsem motivaci těch třiceti tisíc.  A tak jsem to zkusil a byl jsem čtvrtej v republice. Potom mě zvali dál, ale mě to moc nebavilo, byl to pro mě velkej výstup z komfortní zóny. Pak jsem vystupoval v Olomouci, kde byl malej prostor, malý jeviště v podloubí a moje báseň vůbec nefungovala. Měl jsem z toho hroznej pocit a se slamem jsem přestal.

Až v roce 2015 mě přemluvil Anatol Svahilec, což je v současnosti jeden z nejprůbojnějších slamerů, který šíří slam všude po republice, ať jdu zpátky. Těsně před tím jsem začal kurzy improvizace, protože jsem se chtěl z té své introverze dostat ven.

A to jde?

Jde to. Tréninkem. Kurzům improvizace vděčím za to, že mě odemkly z introverze do někoho, kdo je na pódiu. Pořád je to pro mě výstup z komfortní zóny, ale už si to umím užít a je to pro mě zábava. To mi ukázalo, jak je lidská osobnost tvárná, že nikdo není definitivní, že změna je možná.

Máme vypěstovaného vnitřního autocenzora, který tam sedí a říká, že všechno, co řekneš, musí být chytrý, vtipný, originální. A to nás hrozně blokuje. Kvůli tomu radši neříkáme nic. Principy improvizace tě naučí  toho cenzora odbourat, být přirozený a autentický, nebát se říkat úplně obyčejný věci. Nejlíp komunikuješ, když se nebojíš být obyčejný. A to ti pomůže být v životě šťastný, protože se můžeš projevit. Všichni to máme v sobě hrozně zadupaný a trápíme se kvůli tomu.

Označuješ se za introverta. Produkuješ humor. Jseš víc melancholik hloubal anebo šašek, lehká hlava?

Jsem melancholik. Můj humor vychází z bolesti. Humorem se vyrovnáváme s bolestí a zlehčujeme situace, kterýma se trápíme, ať už jsou o smrti, sexu, vztazích nebo o jakýchkoliv životních těžkostech. Proto se lidi smějí. Protože uvolňují v sobě nahromaděný napětí. A to je humor. Je to druhá strana bolesti.

Humor se ti daří, na to že jsi melancholik. Molový tóny, zádumčivý myšlenky, to se zvládne snadno, ale vtip?

Možná je to tím, že jsem jako malý hodně koukal na sitcomy. Jsem tím odkojený, takže znám ty principy, vím jak na humor. Když ti řeknou, že tvůj humor je hloupý a jednoduchý, tak ho stačí okořenit bolestí. A on najednou vypadá chytře.

Co Open Mic scény? Poprvé jsem Tě viděl naživo v roce 2014 právě v rámci večera Open Mic v kavárně Dadap a U Božího mlýna.  Vzpomínáš si na to? Zanechalo to v tobě nějaký zážitek?

Pro mě to byl takovej úvod v mém návratu na scénu. Dobrá zkušenost, pomohlo mi to postavit se na scénu na vlastní nohy.

Co jiné scény & jejich role na tvé cestě vzhůru?

Začal jsem školu improvizace. Teď máme šestý semestr, takže vlastně by se dalo říct bakalář.  Vyšli jsme z toho jako ročník a teď zkoušíme hrát improvizační divadlo jako impro skupina. To člověka posune. Najednou jdeš na pódium s tím, že nevíš, co tam budeš říkat a to je úplně jinej level. Je to úžasný: strach na začátku, euforie na konci. Štěstí je na druhý straně strachu a tady to funguje.

Jak s kolegy ze slamové scény? Jste v užším kontaktu, funguje nějaká výměna, podpora?

Od toho roku 2008 se to hodně posunulo. Tehdy to bylo takový chladný a rivalský. Dneska jsou lidi spolu, fandí si, podporují se. Umění je kouzelný v tom, že přemosťuje mezery mezi námi, který nejdou jinak zacelit. Konverzace to nezvládne, umění to umí.

Ty ses zúčastnil jakožto mistr ČR i mistrovství Evropy Slam poetry v Belgii. Jaká to byla zkušenost?

Každý vítěz národního kola sem postupuje automaticky. Říkal jsem svoji vtipnou básničku. Bylo nám doporučeno mluvit mateřským jazykem, takže jsem mluvil česky a za mnou běžel překlad do angličtiny. Odezva nebyla vůbec žádná, jen kamenný belgický obličeje. Dostal jsem okno, byl to absolutní debakl. Zkušenost ale skvělá a záznam z toho vystoupení mi pak doma přinesl velkej úspěch.

Vystupující z jiných zemí mluvili také v mateřštině s překladem? Byly jiné reakce?

V mateřštině mluvilo víc lidí. Hodně lidí ale mluvilo v rodné angličtině a na ně byly nejlepší reakce. Byl to nejlepší zážitek i pro mě jako pro diváka.

Zvláštní bylo srovnat český slam s tím zahraničním. Ten českej jede hodně na humor, kdežto zahraniční se nebojí třeba i patosu nebo naléhavých, drsných nebo duchovních témat, což u nás chybí. A je to škoda. U nás to vypadá, že publikum se jde hlavně zasmát. Tím jsou ovlivnění slameři a není tolik těch, kteří přijdou s nějakou vážnou notou. Protože vědí, že  nedostanou tu odezvu. Když se lidi začnou smát, má to okamžitý efekt. Když se lidí hluboko dotkneš, tak to z toho jeviště hned nepocítíš.

Máš pocit, že by se to u nás mohlo změnit?

Myslím, že jo.

A co s tím uděláš?

Když zrovna není mistrovství republiky, tak nejsem nezbytně vtipnej. A jsou tady i jiní, kteří to buď umí skloubit, že jsou vtipní i něco říkají anebo nehledí na body a snaží se opravdu sdělit něco hlubšího.

Nemusí být všechno soutěž.

Slam poetry je zvláštní divadlo. Lidi moc nechodí na čtení poezie, ale ve slamu se to okoření prvkama soutěže, náhle je z toho souboj a najednou je Meat Factory nabitá k prasknutí. Je zvláštní až srandovní, tahle lidská potřeba soutěžit, rozdávat ceny, poměřovat se.

 

Inspirace

Co teď sám čteš?

Téměř nečtu beletrii, poezii vůbec. Rád čtu třeba o psychologii, četl jsem o kreativitě, o flow. Čtu o tom, co sám řeším. Jak se dostat do flow, jak se vyrovnat sám se sebou, věci uvnitř hlavy. Vlastně hrozně málo mě zajímá okolní svět. Nikam netrefím, nevyznám se ve světě. Ale zajímá mě vnitřní svět. Teď čtu Berneho, což je psycholog, který vymyslel transakční analýzu. Je fascinující, že tím, jak komunikujeme, tak si neustále předáváme nějaký pohlazení. Jen tu pozornost, kterou věnuješ druhému člověku! Neustálé transakce.

Čtu o scénářích, které určují náš život. Do šesti let si vybereš svůj životní scénář podle toho, co vidíš kolem sebe a už jsi rozhodnutý, co chceš žít. Jestli budeš vítěz nebo poražený, jestli skončíš sám nebo s někým. Život je napsaný a užíváš si například svou tragickou roli. Je to skoro strašidelný.

Jaké máš kompenzační pomůcky, když se takhle vyděsíš z nějaké kapitoly?

Čím víc čtu, vidím, že nikdo nic neví. Každý si vybere kousek světa a nějak ho popíše. Například si přečtu o evoluční biologii a najednou je mi v tomhle světě hrozně nepříjemně. Tak zkusím nějakou další knihu, a když ji dočtu, zase vidím svět jinak. Vidím, že tady není žádná pevná skutečnost, ale jen spousta výkladů a tak se snažím vyzobat z těch knížek ty výklady, který jsou mi příjemný a ten svět si vlastně vytvořit. Nejdůležitější je v tom podle mě pohled na sebe samotného. Tak se snažím mít se rád.

Máš nějaký idol mezi spisovateli?

Vlastně nemám žádný spisovatelský vzor. Mám rád Amandu Palmer, což je zpěvačka, která si píše sama písničky. Jako puberťák jsem hodně četl Bukowskýho. Dneska nevím, jestli by se mi to líbilo.

A co poezie, hudba?

Za to, že píšu poezii, může Karel Kryl, kterého jsem poslouchal v pubertě a díky tomu jsem dostal do hlavy i verše, rýmy a básnický vyjadřování. Trochu se stydím za to, že poezii nečtu. A ohromný vliv na mě mají písničky. Hudbu složit nedovedu. Fascinuje mě, když někdo vezme báseň, třeba navíc i moji, jde s ní jakoby do země za zrcadlo, a vrátí se odtamtud s písní. Psaná poezie ke mně moc nemluví, písničky naopak hodně. To je zásah.

Posledně na křtu své knihy v Řetězové kavárně jsi na mě místo pozdravu vybalil, že máš existenční krizi. Myslels to vážně nebo to byla to jen (im)provokace? Startuješ takhle na každého?

Snažím se takhle startovat na každého. Co nejdřív přeskočit small talk, aby se doopravdy povídalo, tohle mi hodně dobře funguje. Když se nebojíš bejt divnej, najednou spadnou masky a ten druhej se taky přestane bát. Já zkrátka řeknu, že neexistuju a dostanu odpověď třeba jinak vyšinutou. Ale pak si hned povídáme o skutečných věcech.

Co považuješ za autoritu? Je nějaký guru?

Vždycky někam sáhnu a něco přijde. Používám Good Reads, což je nejznámější databáze pro čtenáře, kde si vyplníš, co jsi četl, dáš tomu hvězdičky a pak ti to doporučuje podobné knihy. A to mi otevírá nové obzory a díky tomu čtu.

Nejvíc mě ovlivnil Jed McKenna, což je jméno, který jsem před půl rokem neznal. On například říká, že neexistuješ. Že základ člověka tvoří prázdno. Nahromaděný chumel zážitků, dovedností a hlavně emočních vazeb. K tomuhle jsem došel: To, co si myslím, že jsem, je vlastně jen nějaká role, kterou urputně udržuju v chodu, abych vlastně vůbec něco byl. Ale ve skutečnosti jsem jen nějakej průduch vědomí.

McKenna operuje se spiritualitou. Jak ty bys definoval, co je to spiritualita?

Vůbec jsem nevěděl, co to spiritualita je. Až do psychedelickýho tripu na liáně duše. Ayahuasca, kterou amazonský indiáni používají po tisíce let k rozšiřování vědomí. Když se jich zeptáš, odkud mají všechny svoje vědomosti, řeknou ti, že z ayahuascy. Měl jsem možnost zúčastnit se ceremonie s brazilským šamanem a tam jsem zažil něco, co mi změnilo život.  Trip, jiný druh vidění, ostré detaily, všechno vypadá skutečněji než skutečnost. Protože to nevnímáš skrze smysly a přímo, skrz hlavu. Je to pohled do jiné reality nebo vidění jiného spektra světla? Nebo se to děje jen v hlavě, jako třeba reakce mozku, aby se snáze umíralo? Nevím. Říká se tomu i liána smrti a ty informace jsou prý určeny umírajícím.

Ta zkušenost je silná.  Já sám se od té doby dívám na svět dětskýma očima. Po tom tripu najednou cítím, že mám duchovní život. Nahlédl jsem do sebe a najednou vidím, že tam uvnitř něco je. Což jsem před tím nevěděl. Vytrhne tě to z materiálního světa.  Možná i proto je to tak démonizovaný. Protože lidi najednou nepotřebujou běhat mezi regálama a plnit si břicha.

Říkáš, že jsi objevil, že neexistuješ. Mluvíš o tom lehce a s nadsázkou, že to vypadá jako dobrej vtip. Co je za tím?

Na jednu stranu je to strašidelný. Uvědomíš si, že nemáš žádný pevný bod. To nás tak hrozně děsí, že kolem tohohle prázdna vztyčujeme ego, což je naše falešný já a veškerou životní energii věnujeme jeho udržování a promítání. A potřebujeme k tomu ostatní lidi, protože ego neexistuje samo o sobě, ale jen jako odraz těch ostatních. Proto je člověk tolik společenský, udržuje se tím v ujištění, že existuje. Proto když člověka ve starém Římě vyobcovali, tak ho ani nemuseli z té vesnice vyhnat, jenom si ho nevšímali. A on z toho byl tak vyřízenej, že o sebe přestal pečovat, uchřadl a umřel. Prostě přestal existovat.

Vidím ale i pozitivní stránky. Zjišťuji, jak je člověk tvárný, jak se lze proměnit. Pomáhá mi to i v tom mít se rád. Hodně lidí se stále z něčeho viní, srovnává se, hodnotí. Ale když si uvědomíš, že nejsi, tak se najednou nemáš za co stydět, nemáš být na co pyšný a sebeláska je jednodušší.

Jaký máš osobně vztah k tradicím? Je ti blízký nějaký tradiční koncept, jako třeba křesťanství, zen, ezo, eko, bio, raw…?

Já jsem v tomhle poněkud negramotný. Mám pocit, že všechno jsou jenom příběhy. Úplně všechno, kam se podíváš. A v každý knížce je ta báchorka jiná. Můj provizorní závěr je věřit tomu, co je ti příjemný. Čistě pragmaticky: Věř tomu, co ti funguje.

Ovlivňuje tohle všechno tvůj přístup ke tvoření?

Určitě. Mám teď pocit, že jsem trochu mimo. A jako bych právě tím měl co říct, dokážu se na svět dívat nesamozřejmýma očima.

 

Kde se berou nápady?

Kde se berou nápady? Sám jsi mluvil o tom, že když něco píšeš, tak na začátku nevíš, kam to dojde, co z toho bude na konci. Hodně umělců mluví podobně, dívá se na své dílo nevěřícně: Kde se to ve mně vzalo? Což může vést k otázce, co je za tím? Co nám dává inspiraci? Nesejde na tom, jestli chceš napsat knihu, báseň, fyzikální vzorec nebo uvařit revoluční guláš. Jako by už bylo všechno hotový, jen si pro to umět sáhnout.

To se mi líbí, ale nevím, jestli je tady nějakej zdroj, ke kterému se dá chodit. Mě v tuhle chvíli je bližší to, že něco nasaješ, přechroupáš to a pošleš to ven. Mám pocit, že všechno, co jsem pustil ven, muselo jít v nějaký formě dovnitř, než že by to bylo kdesi v nějaký sféře. Třeba neexistuje čas a všechno už tady je. A my jen abychom to mohli prožívat, tak to postupně odkrýváme. Jako když třeba čteš knížku, ačkoli ona tady už celá je.

Je to jako kámen. Vezmeš ho do dlaně, díváš se na něj a najednou v něm vidíš obličej. Obtáhneš ho tužkou, dáš si ho do vitríny a máš umělecký dílo.

Kamarád třeba věří, že když ho něco napadne, tak tím vlastně vidí budoucnost. Jako když se blíží auto. Napadlo ho to, protože zítra to má být na papíře. Slyšel jsem jeden výrok. Při psaní je člověk nejblíž magii a proto to dělá. To je chvíle, kdy z ničeho vytváříš něco. A to je zázrak. Nebo jsou to jenom elektrický impulzy v hlavě a špetka chemie a najednou je z toho kniha?

Často zmiňuješ slovo flow. Jde o psychologický stav zjednodušeně popisovaný metaforou vodního proudu, který člověka nese. Dušek to přeložil jako trans. Surfařskou řečí: Nesen vlnou. Flow je pro tebe nějaký zaklínadlo?

Flow mě zajímá. Formuloval ho původem maďarský psycholog Mihaly Csikszentmihalyi. Tvrdí, že když se na nic nesoustředíš, mozek má tendence upadat do entropie. Do chaotického stavu negativních myšlenek o smrti, o sebehodnotě, o smyslu života. A to nechceš.

Ukazuje se, že lidi, kteří jsou zabráni do nějaké činnosti, jsou šťastnější. Dělej to, co děláš a nebuď myšlenkama jinde. Klíčové je uvědomit si, čemu věnuju svou pozornost.

Pozornost je alfa a omega. Je to naše životní energie, máme jí jen omezené množství a neuvědoměle jí plýtváme, rozdáváme, pronajímáme. Lidi jsou potom nešťastní, že nejsou nikde plně. Kvanta vjemů a zážitků, nic neprožiješ. Přitom kam vrhneš pozornost, tam dáváš život. Od čeho odvrátíš pozornost, to neexistuje.

Mám to spojený s psaním. Měla by mě naplňovat sama činnost a ne že potom za to dostanu peníze. Chtěl bych doskákat až do smrti jenom v samých flow.

 

Probuzení, bublina nebo imaginárium?

Mluvíš o existenční krizi. Vznášíš se v určitém prázdnu bez opěrných bodů. Co s tím? To není moc příjemné.

McKenna říká, že než se probudíš, tak se totálně zhroutíš. Zemřeš na osobnostní úrovni. Zjistíš, že všechno, co sis o sobě myslel, si jenom nakukáváš. Že jsi tvořen jen emočníma vazbama a když je strhneš, tak jsi skončil. Když se s tím srovnáš, tak tě to osvobodí.

Já vidím a cítím tu svoji nepevnost. Vidím, jak jdu z konverzace do konverzace a člověk, se kterým se bavím, vždycky vidí něco jinýho. Každý vidí to, co chce zrovna vidět. Je v tom hrozná samota a míjení, protože každý reaguje na to, co chce vidět on. Reaguje na nějakou postavu, kterou ty v jeho hře pro něj představuješ.

Ale zároveň je v tom nekonečná propojenost, protože všechno vzniká v tobě. Každého, koho jsem potkal, jsem vytvořil, nebo aspoň ten obraz, kterej vidím já.

Takže nevím, kde končím. Nevím, kde začínám. Jsem nekonečně sám a nekonečně všechno. Je to hroznej úlet.

Říká se, že vyzobávat jen rozinky, jako je třeba efektní zážitek nebo úleva od bolesti, není zdravé. Je potřeba ukousnout celý sousto, propojit všechno s kontextem.

Co myslíš tím kontextem?

Přirozený prostředí. Například tenhle vnitřní stav bez tíže je vyvolán zkušeností s psychotropní liánou. V přirozeném prostředí je to zážitek navázaný na určitou kulturu, na tisíciletou tradici a předporozumění. Na vrcholu je setkání s něčím, co člověka přesahuje, kam se všichni chtějí dobrat. V rámci té kultury jdou lidi po schůdkách, který tradice postavila. Je v tom faktor času, iniciace, osobnostní zrání, pochopení symbolů. Vzít jen jakoby vypreparovanou třešínku bez absolvování předešlých stupňů může být nebezpečné, protože na to setkání nejsi připraven, nerozumíš tomu a neorientuješ se v tom, co vidíš.

Ayahuasca je určitě zkratka. Rychlá, ale pro mě to byl spíš vchod, než cíl. McKenna říká, že nějaký to osvícení nebo blaženost na té špičce není. Není osvícení toho typu, že žiješ v nekonečný blaženosti. Chceš-li blaženost, dej si LSD a budeš to na pár hodin mít.

Ale to není ten stav. Být probuzený je podobný, jako když vidíš lunapark, ve kterém si všichni hrají, a ty vyjdeš ven na parkoviště a díváš se na to zvenčí. Rozdíl je jen v tom, že ty jsi vyšel z těch her. Lidi touží po osvícení, ale zároveň ho nechtějí. Bez těch her je to prázdný parkoviště.

Ale ve finále by ta prázdnota neměla být děsivá. Proč bys tam jinak šel? Měl by ses dobrat do bodu, kdy jsi v pohodě.

Ano. Ono to vede přes muka a depresi. Racionální deprese je logická reakce na situaci, ve které se nacházíš. Ztratíš pevný základ, nic nemá význam. Ale na konci je ta prázdnota spíš osvobozením. Je to klid, vidíš věci bez zkreslení.

 

Síla slova

Slova jsou jen kódy, na kterých se lidi domluvili, aby se snadno dorozuměli a měli jednodušší život. Za nimi je intence, sémantika, díky tomu propojíme slovo s významem. A za tím je tisíciletá tradice a kolektivní (pod)vědomí. Dál za tím už žádná slova nejsou. Ale přesto tam je něco, co neumíme vyjádřit.

Mě teď úplně mrazí, jak jsi to řekl. Ten prostor za slovy – mě je z toho úplně úzko, že se tam nelze setkat. Že je to něco, co máš hluboko v sobě a jsi tam úplně sám, protože se tam nedokážeme dostat.

Já tohle hodně řeším. Třeba co to je konverzace a co je jejím účelem? Připadá mi, že jsme zvířata, který po sobě metají slova místo toho, aby na sebe mňoukali. Nejde primárně o obsah, ale jak se při komunikaci cítíš. To se zapisuje do paměti.

Jednou z látek obsažených v liáně duše je DMT, co je údajně nejsilnější halucinogen a nějaká jeho obdoba je prý ve všech živých tvorech, od rostlin po člověka. Někteří ezo vědci se domnívají, že by to mohl být kód, kterým spolu komunikují všechny živé bytosti.

Ale co je vlastně život? Něco označujeme jako živé, něco jako neživé. Jak to odlišit? Všechno, co si tady říkáme, je jen zprostředkovaná zkušenost. Vyprávíme si příběhy. A je zvláštní, jak malé množství našich zkušeností je opravdové. Většina je zprostředkovaná a žije v příbězích.

Síla slova, to mi bere dech!

Filozof Wittgenstein řekl, že bez pojmenování neexistuje realita, vzniká spolu s jazykem. Hranice našeho jazyka jsou hranicí našeho světa. Nemůžeme myslet nemyslitelné, a o čem neumíme uvažovat, neumíme ani pojmenovat a naopak. Když dovedeš něco vyjádřit slovy, vytváříš realitu. Z toho pohledu je poslání spisovatele přímo magické.

Nežijeme v realitě, ale v symbolické realitě. Bez slov a příběhů jako by tu ani nic nebylo. Je to jenom o tom podívat se za hranici samozřejmého. Všechno jsou jen příběhy. A kterému uvěříš, ten si prožiješ.

 

S Jiřím Charvátem si povídal Jan Ostrov.

Použité fotografie jsou převážně z archivu Jiřího Charváta (www.iwrite.cz).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

X

Pin It on Pinterest

X