Roman Pokorný a jeho akustický sólový koncert v sále Chodovské tvrze

Sdílejte

Chtěl bych, aby se posluchači především bavili„, říká Roman Pokorný. Jeho akustický sólový koncert si můžete vychutnat 24.11.2016 v sále Chodovské tvrze v Praze 4. Kytarista, skladatel, zpěvák a producent Roman Pokorný patří k  našim nejvýraznějším osobnostem jazzové, bluesové a fussion hudby. Je držitelem několika hudebních cen a nominací, Zlatý Anděl – žánrová cena akademie populární hudby, Jazzový Kája. Je nejlepším jazzovým kytaristou roku 1997 – dle ankety České jazzové společnosti a časopisu harmonie. Spolupracoval například s Láďou Kerndlem, Romanem Dragounem, Michalem Pavlíčkem, Emilem Viklickým, Borisem Urbánkem, Tonyou Graves a mnoha dalšími umělci.

Romane, na hudební scéně se jako profesionál pohybuješ již víc než 25 let. Která období či události považuješ ve své kariéře za zlomové?

Těch momentů je víc, ale ten hlavní je určitě moment, kdy jsem se rozhodl natrvalo přestěhovat z Brna do Prahy. V Praze jsem studoval už začátkem osmdesátých let ŠUŘ, a tak to pro mě nebylo úplně cizí prostředí. Navíc začátkem 90. let jsem začínal hrát víc v Praze než na Moravě. Přestože jsem tam měl výborné podmínky, hrál jsem v Tutu Borise Urbánka, v Triu Komorního Jazzu Jardy Hniličky, v All Stars Bandu Mojdy Bártka… s  Josefem Audesem, Gunterem Kočím atd., odchod do  Prahy se ukázal časem nezbytný.

 

V 90. letech nastal u nás v jazzu nástup nové mladé krve. Patřil jsi tehdy k oné nové generaci jako jedna z nejvýraznějších osobností. Nakolik vnímáš rozdíl mezi tím, jak byl jazz přijímán posluchači tehdy oproti dnešku?

V „devadesátkách“ byl hlad po jazzu všeobecně. Hrálo se po celé republice. Dokonce i v malých městech byly jazz kluby, kde bylo narváno na  jazzový mainstream. Nejlepší to bylo ovšem v Praze. Hráli jsme dvojáky i trojáky, třeba 30 koncertů měsíčně! Bylo tady hodně Američanů a ti nás vytěžovali až do krajností. Odpoledne brunch, večer klub a po něm do 4 do rána after party v Subway na Příkopech. Měl jsem velké štěstí, že jsem tuhle dobu zažil. Od roku 2000 to začalo jít trošku z kopce, ale zase přišlo bluesové období, což mě taky velmi bavilo a baví dodnes. Přínosem bylo, že jsem v  tom období začal opět zpívat. Nejdříve blues a dnes zpívám i swing. V současné době se nejlépe jazzu daří v  Praze, ale už to není jen o turistech, chodí také hodně Čechů a Slováků a to je moc dobře.

 

Co pro tebe po oněch 25 letech znamená hudba? Nakolik se změnilo tvoje vnímání hudby od tvých začátků, od oněch přelomových devadesátých let?

Především dnes vnímám hudbu více globálně a nejsem už takový jazzový nacista. Letos mi bylo 50, takže už jsem tak nějak pochopil, co je v životě i v hudbě důležité, a zaměřuji se jen na ty podstatné věci. Na druhou stranu to, co se mi lí- bilo tenkrát, mám rád dodnes. Stále jazz miluju úplně nejvíc. Alba jako Bill Evans – Live at Village Vanguard, Art Pepper – Eleven, Jim Hall – Concierto nebo Wes Montgomery – Boss Guitar a mnoho dalších můžu poslouchat pořád dokola.

 

Jako jeden z nemnoha našich umělců sis zahrál „za oceánem“, a to s i s umělci, kteří jsou na špičce ve svém žánru. Jak bys srovnal jazzovou scénu v zámoří se situací, ve které se jazz a příbuzné menšinové žánry nacházejí u nás?

Je to prosté. Vyjde to vlastně nastejno. Příjmy jsou vyšší, ale výdaje také. Takže z  ekonomického hlediska jsme na  tom podobně. Nevýhodu v zámoří vidím především v potřebě neustálého cestování. Oni hrají jeden den v NYC, druhý v Chicagu a třetí letí do LA. Hraním v NYC po klubech si na ten dvoutisícový nájem v Brooklynu zkrátka vydělat nemůžou. Takový život může být velmi vyčerpávající. Pokud jsi v Praze v „první lize“, tak se uživíš i hraním pouze po klubech plus nějaké učení a jiné akce. Nemusíš vytáhnout paty, ale to by byla taky nuda… Naopak velkou výhodu NYC spatřuji v hudebním růstu. Jsou tam nejlepší jazzoví hráči na světě a to dokáže člověka velmi účinně posouvat výš a  výš ve  svém oboru. Poslední album Brooklyn Session, které vyjde do  konce letošního roku, jsem opravdu natáčel s  těmi newyorskými „špičkami“, jako je Pat Bianchi, Wookie Landham a Frank Basile.

 

Tvůj sólový koncert v  sále Chodovské tvrze bude víceméně akustický, na co se mohou posluchači těšit? Mohl bys posluchačům přiblížit žánr či repertoár, který zde uslyší?

Občas takhle koncertuji. Před pár lety jsem měl podobný program pro Památník Lidice nebo pro Muzeum Hudby. Aby to nebylo jednotvárné, kombinuji blues a jazz a různé akustické strunné nástroje, akustickou kytaru, banjo, ukulele a někdy i foukací harmoniku. Nebude se tedy jednat o intelektuálně náročný program. Chtěl bych, aby se posluchači především bavili.

 

Co chystáš nového? Je v dohlednu nějaké nová nahrávka?

Jak už jsem zmínil, v dohledné době by mělo vyjít moje nové jazzové album Brooklyn Session, které jsem natočil letos v dubnu v  NYC. Přizval jsem vynikající spoluhráče. Pata Bianchio na Hammondovy varhany, Franka Basileho na baryton saxofon a Byrona „Wookieho“ Landhama na bicí nástroje. Ve studiu Acoustic Recording Brooklyn vytvořil zvukový mistr Mike Brorby skvělé podmínky, a tak se myslím i  velmi dobře dařilo naplňovat moje hudební představy. Pat Bianchi byl letos v anketě Down Beatu dokonce zvolen s velkým náskokem nejlepším hammonďákem na světě! Příští rok bych chtěl natáčet pro změnu v LA s místními hudebníky nové fussion album. V jednání jsou taková jména jako Jimmy Johnson, Jimmy Haslip, Tos Panos nebo Scott Kinsey. Tak mi držte palce!

 

S Romanem Pokorným si povídal Pavel Obermajer.

Pin It on Pinterest